Nedá, běhu se dnes nedá vyhnout. Ještě před pár lety sport podivínů, asketů a introvertů. Moderní člověk byl zalezlý v high-tech posilovně obklopen stroji. Běhání bylo považováno za sport chudých.
Dnes je všechno jinak. Běhá se jak o život, startovné se dere do astronomických výšek. Závodů je tolik, že si jeden nedokáže ani vybrat. Běh už není pro chudé. Na určité závody stojí startovné více než měsíční permanentka do fitka. Čím to je? Proč taková změna? Názorů je mnoho. Za příčiny bych označil: sedavý životní styl, kulturu korporátních prostředí, stres, potřeba odměny. Jak to spolu všechno souvisí? Krásně! Běh nám to celé promítne.
Suchozemští predátoři používají rychlejší pohyb k ulovení kořisti. My pocházíme ze sběračů a běh byl pro nás prostředek záchrany života. Není tomu jinak ani dnes. Dá se říci, že běžíme o život. Kolem nás je přemíra stresu. Reakcí na stres je ustrnutí, útěk nebo boj. Když přicházíme vystresovaní z práce, obouváme tenisky a vyrážíme. Stejně tak se dá popsat, že před něčím nebo od něčeho utíkáme.
Práce v korporátním prostředí zaměřená spíše na tvorbu imaginárních statků a cílů. Mnoho zaměstnavatelů si stále myslí, že odměnou pro zaměstnance je výše jeho platu. Čím větší firma, tím složitější systém bonusů, odměňování a ztráta lidského přístupu. Manager povětšinou při hodnocení vyplní kolonky v tabulce, které jsou typu: splnil plán, uklizený stůl, včasné docházky, práce v kolektivu, hlášení podezřelých událostí, loajalita firmě a podobné zhovadilosti. Zmáčkne enter, tabulka mu vypočítá percentil, bodovou škálu či procento a povětšinou k tomu dá i defaultní komentář, který manažer přečte. Naprosto chybí lidský rozměr. Ocenění typu: Minulý pátek jsi nás všechny zachránil/zachránila, když jsi udělal/udělala to a to…Jsme rádi, že tu jsi…atp.
Před tímto často utíkáme. Nazujeme boty a jdeme. Žene nás hmatatelný výsledek. Před měsícem jsem začal běhat. Indiánským krokem jsem dal sotva 3 kilometry. Dnes jsem jich uběhl 10. Naše tělo má nejpromyšlenější bonusový systém, tisíciletími prověřený. Když se něco děje, upozorňuje nás bolestí, ale když tělo pravidelně trénujeme, odměňuje nás vlastní drogou- endorfinem. Ten se tvoří při pohybu, kterého máme žalostně málo.
Popisuji běh jako útěk, ale z hlediska fyziky je to zrychlený pohyb vpřed. Kdo překonal první nelibé pocity z běhu, začíná objevovat své tělo. Plíce dokáží spolupracovat se srdcem, srdce zbytní, žene do svalů a mozku více okysličené krve. Celý organismus pracuje hospodárněji. Navenek se zpevní postava, někdo výrazně zhubne. Boří se hranice a limity. Že bych uběhl 10km? To se mi před rokem ani nezdálo. Když už jsem uběhl 10km, proč nezkusit půlmaraton? Co takhle zkusit maraton? Červíček hryže.
Padají hranice výzev a pomalu se nám začíná běh vtírat i do našeho “obyčejného života”. Projevuje se to postupně a nenápadně u oblečení při chůzi tolik nefuníme a nebolí nás záda. Smysly jsou bystřejší, začínáme se na náš život dívat jinou optikou. Troufnu si říci, že lepší. Tím, že jsme překonali vnitřní hranice běhu, začínáme překonávat i naše vnější hranice. Jsme vytrvalejší v činnostech, které děláme. Stejně jako máme běžecké cíle, tak i životní cíle nabývají reálnějších rozměrů. Tedy, začněme běhat pro radost a žít pro cíle!
Lukáš
